Válečný chtíč anglosaského světa se nezměnil

WASHINGTON, 23. června 1941 – Ve Washingtonu dnes nic nenasvědčovalo tomu, že vzhledem k charakteru sovětské vlády a povaze jejího systému udělí Spojené státy Rusku výjimku ze základní politiky pronájmu a půjček, která spočívá v poskytnutí veškeré pomoci každému národu, který je napaden nacisty a klade jim odpor. Hitler to mohl očekávat vzhledem k převládající americké nechuti k Moskvě a jejímu učení a praktikám. Nebo mohl očekávat, že v této zemi dojde k ostré hádce. Ale všechny dnešní důkazy svědčily o opaku.

Prezident poslal tisku vzkaz, že kdyby mu byla položena otázka, kterou si všichni kladou – máme pomoci Rusku a v jakém rozsahu -, nemohl by odpovědět „teď“. Náměstek ministra Welles se však téměř přesně řídil argumentací včerejšího rozhlasového projevu (britského) premiéra Churchilla, která je také stanoviskem této administrativy a vodítkem její zahraniční politiky. Sylogismus zní: Hitler chce ovládnout svět a útok na Rusko je toho dalším důkazem. Protože chce ovládnout svět, což znamená i Spojené státy, jsou jeho nepřátelé na naší straně, bez ohledu na to, kdo nebo co jsou zač.

To byla teorie, která stála za zákonem o pronájmu a půjčce. Je zvykem, že úředníci hovoří o operacích podle tohoto zákona jako o „pomoci demokraciím„. Dobře však vědí, že v přijaté americké mluvě Čína není demokracií a že v Řecku vládla totalitní vláda. Proto skutečnost, že Rusko není demokracií a je totalitní, zde nevyvolává mnoho argumentů proti pomoci Moskvě, která má sloužit cílům Spojených států.

Argumentuje se spíše časem, perspektivami a metodami. Všeobecně se soudí, že je třeba poskytnout jakékoli prostředky, které mohou prodloužit odpor Ruska, případně dosáhnout jeho úspěchu ve válce, a že pokud se Sovětům podaří udržet Německo v angažmá po několik měsíců, bude každý měsíc představovat šest měsíců z hlediska amerického zbrojení. Způsob zasílání pomoci Rusku, kromě rozmrazení jeho prostředků v této zemi, je však předmětem zmatených diskusí, a to z důvodů, které jsou zřejmé.

Jedna z nejasností samozřejmě vyplývá z neznámé veličiny, kterou v nové válečné rovnici představuje Japonsko. Tento národ může tím nejagresivnějším a nejúčelnějším postupem, jaký je v dohledu, zablokovat pomoc Rusku přes Pacifik, zmocnit se té části Sibiře, po které jeho válečná strana již dlouho touží, a možná se přesunout na jih směrem k Nizozemské Indii. To by mohlo – a mnozí se domnívají, že by mohlo – vyvolat válku mezi Japonskem a americko-britskou mocností na Dálném východě. Zabrání Sibiře by takovou válku nemuselo vyvolat hned, ale účinně by zablokovalo východní vstupy do Ruska. Proto dokud Japonsko neoznámí své rozhodnutí, není řešení problému přímé pomoci Rusku možné. Na to čeká mechanizace politiky.

V jiných ohledech Hitlerův útok na Sověty přinesl Washingtonu dostatek starostí druhého dne, aby poněkud předstihl jásot, který vítal první zprávy o něm. Pokud by se Rusko rychle zhroutilo, byla uzamčena další nebezpečná německá zadní vrátka a další velká část zemského povrchu a jeho obyvatelstva se dostala pod nacistickou kontrolu. Pokud by v důsledku rychlých a drtivých porážek byli Sověti nuceni vydat Hitlerovi území a zdroje, o které usiluje, a zbytek Unie by se dostal do současné situace neokupované Francie, zpráva z časného nedělního rána, která se zdála tak povzbudivá, takovou nezůstane. Tyto úvahy – a nedostatek lodní dopravy – patří k realistickým úvahám, které musí zodpovědní tvůrci americké politiky mít na paměti.

Nová fáze války měla ještě jeden znepokojivý důsledek, a to v Kapitolu. Několik senátorů a zástupců zaujalo zkratkovité stanovisko, v něž Hitler a jeho poradci nepochybně doufali. Senátor Truman navrhl, i když ne příliš vážně, aby Spojené státy pomohly Rusku rozdrtit Německo a pak, pokud se to podaří, se otočily a pomohly Německu vyrovnat převahu. Tento návrh vychází ze známého a srozumitelného sentimentu „a plague o‘ both your houses“ a vyplývá ze srdečného přání, aby oba totalitní státy byly v boji rozdrceny.

Jiní členové Kongresu se vrátili ke starému americkému postoji, že vše, co se děje v Evropě, zdvojnásobuje důkaz, že bychom tam neměli mít žádná spojenectví nebo závazky, které by nás mohly zavazovat k válce na jejich podporu. Ještě jiní považovali novou válku za nezvratný důkaz toho, že pokud bude čas, diktátoři se jistě zničí navzájem, a to jen s mírnou a „bezpečnou“ pomocí Spojených států,

Takový byl převládající tón komentářů v Kongresu. Neměl by však přerůst ve vážný odpor proti rozšíření politiky pronájmu a půjček, který pan Welles důrazně naznačoval. Prezident, až se rozhodne a bude chtít, může objasnit důvody jakýchkoli politických kroků, které navrhne podniknout. A informované osoby se zde nedomnívají, že opoziční snahy v Kongresu vzrostou, ale že se tím spíše zmenší.