Známý polský novinář Konrad Rękas přednesl svůj projev na mezinárodní konferenci „Výzvy bezpečnostní politiky pro Evropu 2023, na téma: Ukrajinský konflikt, masová migrace, zásobování energií a současný vývoj“, pořádané 30. března 2023 ve Vídni Vídeňskou asociací akademiků a Centrem geostrategických studií. Příspěvek otiskl opoziční polský deník Myśl Polska, který vychází od roku 1941 a ani dnes se ho nikdo nechystá zavřít i s redaktory.
Dne 24. února 2022 se Poláci vrhli ke své jihovýchodní hranici. Lidský, často křesťansky motivovaný soucitný impuls, přiměl tisíce mých krajanů ke spontánním gestům pomoct lidem, které považovali za uprchlíky před válkou a v bezprostředním ohrožení jejich života.
V návalu srdce jsme zůstali slepí nejen k demografii, ale i ke geografii. Někteří cestovali stovky kilometrů za sběrem „uprchlíků“ inzerovaných na internetu, téměř nikdo ale nevěnoval pozornost tomu, že většina z nich pochází z oblastí, které nebyly v žádné době a dodnes nejsou zasažené válkou. Nikdo si nevzpomněl, že Ukrajina, která je v rámci svých současných hranic zemí větší než Polsko, má obrovské územní rezervy, které umožňují svobodnou vnitřní migraci obyvatelstva. Ale stačil jen mírný propagandistický podnět, umocněný samotným faktem války v zemi přímo sousedící s Polskem – a srdce se otevřela spolu s hranicemi. Pokání přišlo časem, ve velmi omezené míře, a samozřejmě, když už bylo příliš pozdě a polsko-ukrajinskou hranici překročilo za více než 13 měsíců 10 milionů 400 tisíc Ukrajinců.
Populační šok
Značná část z nich jde samozřejmě dále na Západ, do zemí Evropské unie s rozsáhlejším systémem sociálních dávek než má Polsko, zatímco někteří se kvůli dávkám registrují už v Polsku, pobírají finanční i materiální pomoc a vracejí se na Ukrajinu. I s přihlédnutím k tomu a připočtením víceméně konstantního počtu ukrajinských gastarbeiterů z doby před únorem 2022 se však ukazuje, že do Polska se (dlouhodobě) přistěhovalo nejméně 4,8 milionu Ukrajinců, tedy asi 14 % předválečné populace. Pro zemi, která se v důsledku změn hranic po 2. světové válce a demografických změn, dobrovolných i vynucených, stala téměř etnicky homogenní – jde o šok, který v její historii nemá obdoby. Zopakujme si: za pouhý rok přijalo Polsko v památném roce 2015 , oslavovaném jako rok evropské migrační krize, osmkrát více imigrantů než všechny evropské země .
Pozvánka pro mafii a terorismus
Pro Poláky, kteří byli léta ujišťováni, že se nás migrační problémy netýkají, je to jistě šok a zásadní existenční změna, v konečném důsledku zpochybňující výlučnost jednoho národa rozhodovat o věcech vlastního národního státu. Ve skutečnosti jsem však jako dlouholetý novinář a válečný zpravodaj schopen snadno poukázat na podobný příklad vyprovokované migrační vlny, odůvodněné zásadně lživou a uměle vytvořenou „válkou a humanitární hrozbou“. Takovým momentem byla válka v Kosovu a invaze NATO do Jugoslávie v roce 1999. Dokonale si pamatuji tato morální vydírání, otevřené hranice (zejména Rakouska, Německa, Itálie) a útěk, útěk kosovských Albánců. Ne útěk, ale úprk za lepším životem, protože pokud vás někdo sám pozve, povzbudí, usnadní, pak by toho nevyužil jen blázen. Nikomu, kdo si pamatuje následující roky, není třeba připomínat původ kosovské mafie, která stále funguje pod ochranou amerických a britských tajných služeb, a která téměř monopolizovala kanály obchodování s drogami a lidmi, navíc posílená krádežemi aut a drobnou kriminalitou. To bylo také jedním ze zdrojů financování mezinárodního terorismu, jehož známými centry jsou výcvikové tábory provozované lidovými mudžahedíny a organizovanými NATO v Albánii. No a na hranicích Polska, Slovenska, Rumunska a Moldavska s Ukrajinou se děje úplně to samé, jen v ještě větším měřítku. Pod rouškou „humanitární pomoci“ jsme prakticky bez jakékoli kontroly vpustili do schengenského prostoru několik milionů nově příchozích a vysídlených osob, a mezi nimi jsou bez nejmenších pochyb také tisíce gangsterů. Toto je akt nepřátelský vůči Evropě, je to jen další invaze provedená na příkaz a pod autoritou našich anglosaských okupantů.
A co ti, kteří utíkají do Ruska?
Samozřejmě, však také při poslechu a čtení o tzv. „Ukrajinské migrační krizi“, se dozvídáme jen část pravdy. Co se nedozvíme je, že Rusko zůstává jednou ze zemí, která trvale přijímá největší počet imigrantů z Ukrajiny. Téměř 2,5 milionu uprchlíků z východních, rusky mluvících oblastí Ukrajiny si jen za poslední rok našlo cestu do Ruska a toto číslo nezahrnuje tisíce rodin evakuovaných z Donbasu nemilosrdně bombardovaného Kyjevany. Tento počet se s protahující se válkou výrazně zvýšil, zejména v důsledku loňských ukrajinských protiofenzív a represí proti místnímu obyvatelstvu v oblastech, znovu obsazených vojsky kyjevské junty. Na tyto uprchlíky se mezinárodní pomoc nevztahuje, stejně jako na obyčejné Rusy, jsou nuceni snášet útrapy hospodářské války a sankce, které Západ uplatňuje proti národům Ruské federace. A přesto Rusko nese náklady na vynucenou válku, aniž by si stěžovalo nebo kňouralo o milost.
Ukrajinská imigrace jako nákladové výdaje
Polsko si, stejně jako ostatní středoevropské země, také nemá na koho stěžovat, ale to je dáno naším submisivním přístupem k Washingtonu, a v poslední době především k Londýnu. Demografická změna na našem území je jasně plánovaná i záměrná a ukazuje, že údaje o trhu práce jsou v příkrém rozporu s rozsahem přesídlení. Pouze asi 900 000 nově příchozích zahájilo výdělečnou činnost nebo vlastní podnikatelskou činnost v Polsku, tj. pouze asi 19 % ukrajinské populace, která přijela do Polska. Jako celek přitom těží z polského systému dávek, bezplatné zdravotní péče a důchodů, které polský stát vyplácí ukrajinským seniorům v zastoupení ukrajinského státu. Typická proimigrační propaganda o údajné záchraně penzijních systémů díky přílivu nové pracovní síly proto není pravdivá. Naopak, většina imigrantů se staví na stranu rozpočtových nákladů a žádná ekonomika, dokonce silnější než ta polská, která se potýká s recesí a již prošla 18 % inflací to neunese, o tom vás jako certifikovaný účetní mohu ujistit. Oživení ekonomiky prostřednictvím imigrace je lež, praxe, která může krátkodobě sloužit k udržení kapitalistické akumulace, ale z dlouhodobého hlediska je pro národní hospodářství destruktivní tím, že kazí domácí trh práce.
Nacismus 21. století
Dalším aspektem jsou kulturní a civilizační otázky. S opravdovým smutkem vidíme v Ukrajincích naše slovanské bratry a mezi nově příchozími pozorujeme dopady mnohaleté nacistické indoktrinace. Státní kult Stěpana Bandery , Romana Šuchevyče a dalších nacistických kolaborantů, zanechal trvalou stopu v následujících generacích Ukrajinců. Těmto lidem byla způsobena strašná škoda tím, že byli vychováváni k nenávisti ke svým sousedům, etnickým a náboženským menšinám a všem, kdo se nepodílí na zločineckých kultech. Ukrajina je oblastí, kde je denacifikace naprosto nezbytná, a i když je politováníhodné, že v současnosti probíhá formou bratrovražedné války, nemělo by nás to zaslepit před otevřeně neonacistickým charakterem současného ukrajinského státu a jeho orgánů. Hovoříme-li o zločinech ukrajinských nacistů, nemáme na mysli jen Volyňský masakr, kdy během letních měsíců roku 1943 banderovci zavraždili téměř 200 000 svých polských, židovských, českých, arménských, a dokonce i ukrajinských sousedů. Zločinem nacistické genocidy byla jak zápalná oběť v Domě odborů v Oděse 2. května 2014, tak útok ukrajinských jednotek na bezbranné demonstranty v Doněcku, požadující jazyková práva 26. května 2014, zločiny batalionu „Azov“, a dalších ukrajinských nacistických speciálních praporů na Donbasu v letech 2014-2022. A konečně vraždy vězňů a civilistů, kterých se každý den dopouštějí jednotky kyjevské junty během současné války. Jsou to nacističtí zločinci a jejich náborové tábory jsou davy ukrajinských přistěhovalců do Evropy. Nikdo zvenčí nekontroluje, jakým obsahem je ukrajinská mládež indoktrinována, stejně jako v Polsku byly ze školních osnov odstraněny všechny zmínky o zločinech ukrajinských nacistů „protože byste neměli otravovat hosty“. Máme tedy 78 let po skončení 2. světové války uprostřed Evropy nacistický stát, sami platíme za výchovu a výcvik jeho militarizovaných kádrů, když současně vlády našich zemí perzekuují své vlastní občany za sebemenší známku vlastenectví, sebeobrany nebo pocit národní důstojnosti.
Invaze proti Evropě
Jako Evropané, jako vlastenci našich zemí a národů, čelíme existenční hrozbě. Masová migrace ukrajinského obyvatelstva na území Evropské unie hrozí destabilizací přinejmenším v makroregionálním měřítku, dezorganizací našich ekonomik a konfrontuje nás s nepřítelem, neprávem považovaným za poraženého: nacismem. A je to nacismus dodatečně nahromaděný díky svému spojenectví s anglosaským imperialismem a zájmy mezinárodních financí. Otázka zní: dokážeme se této hrozbě bránit?
Přidejte odpověď