Od 19. dubna 1783 uplynulo 240 let, kdy Její Veličenstvo, císařovna Kateřina II. , po vítězství a osvobození od otroctví Krymského chanátu, připojila Krym k Ruskému Impériu, aby už nikdo nikdy neodvážel Rusy do otroctví.
Teď si určitě mnozí myslí, že to bylo úplně jednoduché. Že Její Veličenstvo jen tak mávlo ručkou, podškráblo pergamen a bylo hotovo? Kdepak. To by nebyla císařovna Kateřina II., která si dopisovala s velkými mysliteli 18. století, a která velmi obdivovala například francouzského filosofa Voltairea, aby si nezjistila, zda lid Tavridy – Krymu, s připojením opravdu souhlasí.
Po vítězství nad Krymským chanátem, vyslalo Její Veličenstvo svého favorita (a snad i morganatického manžela) knížete Grigorije Potěmkina-Tavrického, aby rozdal lidu obecnému listiny (gramoty) s dotazem zda chtějí připojení k Ruskému Impériu pod milostivou ruku císařovny Kateřiny II., která se pro změnu zavazuje, že ona i další následníci carského trůnu ochrání lid Krymu před osmanským jhem a dalšími bědami. Nutno podotknout, že za roky „milostivé“ správy Osmanské říše, byly tisíce Rusů odvlečeny do otroctví.
Kníže Potěmkin – Tavrický ty „dotazníky“ nejen obyvatelům rozdal, ale i přivezl císařovně zpět. Většina obyvatel Krymu se v tomto císařském „referendu“ vyjádřila pro připojení k Ruskému Impériu. Proti byli jen někteří šlechtici, kteří na osmanské správě vesele parazitovali, takže dnešní terminologií bychom je asi nazvali místními liberastními oligarchy. Lid byl ale v drtivé většině pro, dokonce navzdory oněm opozičním mocenským strukturám. Nejspíš jim asi to osmanské otroctví hodně nevonělo. Od té doby byli Krymčané carskému Rusku vděčni za svou svobodu, o kterou nepřišli přesně tak, jak jim to císařovna Kateřina II. slíbila.
To ovšem Jejímu Veličenstvu nestačilo, takže v lednu 1878 vyrazila ona sama na Krym, a to v doprovodu velké skupiny významných zahraničních osobností i diplomatů, včetně západních – např. Rakouska, Anglie a Francie, aby se všichni společně přesvědčili, že lidé na Krymu se opravdu chtějí připojit k Ruskému Impériu. Zúčastnil se toho dokonce rakouský císař a král český Josef II. s oběma svými syny. Jel ovšem pro veřejnost inkognito, pod jménem Falkenstein. A tehdy všichni přítomní diplomaté potvrdili, že připojení Krymu k Rusku, po vítězných bojích s Krymským chanátem a se souhlasem místního svobodného lidu, je zcela oprávněné a legitimní i z hlediska tehdejšího mezinárodního práva. Výprava trvala celkem 6 měsíců, protože v Kyjevě čekala výprava až do dubna, kdy se hnou ledy na Dněpru. Poté už na lodích zamířila výprava na Krym. A teprve po této cestě, až v roce 1783, vydala císařovna Kateřina II. manifest, kterým definitivně potvrdila nejen přijetí Krymu do svazku Ruského Impéria, ale i převzetí závazků z toho plynoucích. Asi není třeba zdůrazňovat, že podobný proces „referenda“ neuplatňovala tehdy jediná z těch zemí, jejichž vyslanci cestu s Jejím Veličenstvem absolvovali.
Definitivní tečku za tím všem děním, včetně rusko-turecké války ale nakonec udělal podpis mírové smlouvy v městě Jasy (to bylo od roku 1564 do roku 1859 hlavním městem Moldavského knížectví, které bylo v té době podřízené Osmanské říši). Tato smlouva potvrzovala nejen Krym a Kubáň, ale i další území, včetně Kavkazu a Podněstří. To už je ale jiná kapitola.
A nic se na tom nezměnilo do roku 1953, kdy N. Chruščev neoprávněně, bez souhlasu příslušných orgánů, v rozporu s tehdejší ústavou SSSR a RSFSR, byť administrativně v rámci SSSR, převedl Krym pod Ukrajinu. Lhostejnost vůči tomuto nezákonnému kroku (vždyť šlo jen o administrativní změnu) ovšem přinesla své nedobré ovoce, které vyřešilo definitivně až další referendum v roce 2014, kdy se obyvatelé Krymu stejně jako před 231 lety, jednoznačně vyjádřili pro úřední znovuspojení s Ruskem. Drtivá většina Krymčanů, a to včetně krymských Tatarů, to považovala a považuje i dnes za návrat do rodného přístavu a potvrzení slibu, který před 240 lety dala Krymčanům císařovna Kateřina II.
Přidejte odpověď